Volejbalové začátky někerých poličských hráčů sahají do dob, kdy byl Morlor ještě malá želvička a mocný Merlin kotvil Excalibur chemickou maltou do vhodného balvanu. Jsme asi nejstarší tým v soutěži KP2, přesto se nám letos podařilo tento přebor vyhrát. Trénujeme už tak dlouho, že počty našich smečí, bagrů a podání téměř dosahují hodnot Simirem sešrotovaných aut na deutsche autobahn.

V čem je úspěch našeho týmu? Soupeři se často snaží o moderní rychlý volejbal, ale my pořád kopcujeme do hlavního kůlu a hru zrychlujeme jenom vyjímečně.

Přirovnal bych to k lyžování. Každý se snaží o carving, kdy to na krásné pistě sviští úplně samo. Ale odpoledne už lyžují jenom ti, co se umí smýknout a mladí divočáci znechuceně sundávají lyže. My smýkáme co to dá, protože jsou chvíle, (svítí a fouká nebo nesvítí a nefouká)kdy se nic jiného hrát nedá, zatímco mladá krev se snaží o brutální carving za každou cenu i když na kurtu panují absolutně „necarvingové“ podmínky. Praštit s míčem o zem co největší silou je efektní, ale není to jediná cesta jak přehrát soupeře.

V týmu se navzájem respektujeme a hrajeme pro radost. To je jedna z mála hodnot, pro kterou má smysl dlouhodobě sportovat. A až půjdete kolem poličských antukových kurtů a uslyšíte něco jako …dóóóstal déééskůůů … stavte se podívat. To domácí borci předvádějí svoje dlooouuuhodobé zkušenosti.

Související obrázky: